Z Colours of Ostrava se při troše představivosti stává takové malé české Glastonbury. Kde jinde vedle sebe najdete současné pop stars, zasloužilé umělce, mnohdy až nahypované trendy věci či zcela obskurní záležitosti pro minoritní publikum?

Třinácté pokračování populárního festivalu opětovně prokázalo, že se jedná o jednu z nejzajímavějších akcí středoevropské úrovně, přičemž v několika ohledech byl letošní ročník zlomový. Týká se to zejména většího přísunu popových či zcela mainstreamových jmen, stejně jako s tím bezesporu související rekordní návštěvností. Více než 40 000 hlav je navzdory rozlehlosti areálu pravděpodobně stropem, jakkoliv návštěvnický komfort - až na očekávánou sobotní tlačenici při vystoupení Roberta Planta – příliš neutrpěl. Příchozí se letos mohli těšit na patnáct stagí, z toho na cca polovinu hudebních, čili zábavy je pro každého až až. Toto s sebou pochopitelně nese i určitá negativa, za něž je možno označit například různé dramaturgické ústupky (Vypsaná Fixa? Horkýže Slíže? Chinaski?), masivní propagaci akce Českou televizí (Otázky Václava Moravce na hudebním festivalu?) či přílišné protlačování nedalekého obchodního centra a přesunu doprovodného Festivalu v ulicích do jeho prostor.

Veškerá negativa jsou však pochopitelně přebita všudypřítomnými hudební zážitky. Koho nezajímá dění na hlavních pódiích a headlineři MGMT, ZAZ, ROBERT PLANT a THE NATIONAL, může využít některou ze stagí vedlejších. Například alternativní Full Moon stage (jejíž hlavní hvězdy BEE AND FLOWER se bohužel překrývají s Plantem), energickou Drive stage (kde nepovedenému zvuku navzdory vládnou vyšinutí countrymeni SLIM CESSNA´S AUTO CLUB) či třeba prostory bývalého plynojemu Gong, kde vystupují spolky určené zejména těm vnímavějším. Ať už člověk zamíří kamkoliv, málokdy zůstane zklamán a mnohdy si přinese i zajímavý hudební objev. Jediným problémem nabité soupisky tak zůstává otázka nerozčtvrtitelnosti, kvůli čemuž člověku spousta zajímavých interpretů (ÓLAFUR ARNALDS, TAKSIM TRIO, již zmínění BEE AND FLOWER) uniká.

Hvězdou číslo jedna je pochopitelně ROBERT PLANT. A ten předvádí až nad očekávání velký nářez. Zeppelinovská klasika se skvělou kapelou SENSATIONAL SPACE SHIFTERS není žádnou sázkou na jistotu, přestože má pochopitelně větší ohlas než zbytek repertoáru. Skladby z připravované Plantovy nahrávky „Lullaby and… The Ceaseless Roar“ jsou sice příjemné, avšak mírně přepracované, přearanžované kusy z produkce LED ZEPPELIN, sem tam doplněné nějakým tím africkým rytmem (vynikající Juldeh Camara), v nichž se Plant jak známo v posledních letech vzhlíží, jsou prostě skvělé. O živé podobě „Black Dog“, „Whole Lotta Love“ či „Rock and Roll“ je téměř škoda mluvit. Žádná sázka na jistotu, nýbrž stoprocentní přísun energie a živočišnosti.

Setlist: „What Is And What Should Never Be“, „Turn It Up“, „Black Dog“, „Rainbow“, „Going To California“, „Spoonful“, „Little Maggie“, „Babe, I´m Gonna Leave You“, „Fixin´ To Die“, „Whole Lotta Love / Who Do You Love“, „Rock And Roll“.

To THE NATIONAL jsou úplně o něčem jiném, ale to není ten důvod, proč vyznívá jejich vystoupení poněkud rozpačitě. Kapela doplněna dechovou sekcí doplácí na snad nejhorší zvuk z celého festivalu (v jemnějších pasážích je to ještě relativně ok, ale když se rozjedou všechny nástroje naplno, jedná se už o docela slušný průser) a vystoupení začínající za svítícího slunce, stejně jako na poměrně zbytečné kytarové exhibování a také s největší pravděpodobností ožralého zpěváka Matta Berningera, který u jedné ze skladeb nezvládá ani nadvakrát nástup. S tím jak se postupně stmívá, se však výkon kapely i zvuk postupně zlepšují až k opravdové gradaci, kdy frontman slézá do davu a zpívaje hitovku „Terrible Love“ v něm za velkého nadšení fanoušků prochází desítky metrů, díky čímuž se většině zúčastněných výrazně zlepšuje nálada.

Setlist: „Don´t Swallow The Cap“, „I Should Live In Salt“, „Mistaken For Strangers“, „Bloodbuzz Ohio“, „Sea Of Love“, „Afraid Of Everyone“, „Squalor Victoria“, „I Need My Girl“, „This Is The Last Time“, „Abel“, „Pink Rabbits“, „England“, „Slow Show“, „Graceless“, „Fake Empire“, „Mr. November“, „Terrible Love.

Další z hlavních hvězd, MGMT, předvedli sice slušné, avšak nikoliv nezapomenutelné vystoupení. Kapela má na svém kontě zatím tři desky, přičemž na skladby z té první je zvědavo zejména náctileté publikum, a to po povinném songu „Kids“ z velké části opouští prostor pod pódiem. Následující nahrávky (zejména ta poslední, stejnojmenná) jsou jednoznačnou antitezí debutu a hitů, jež tento obsahuje, a podle toho vypadá i celé vystoupení. Absentuje zde jakákoliv komunikace s publikem a kapela je zahleděna do svých psychedelických melodií. Dobré, ale nikoliv nadstandardní. Podobně jako u personálně spřízněných KUROMA.

Setlist: „It´s Working“, „Time To Pretend“, „Cool Song No. 2“, „Flash Delirium“, „The Youth“, „Of Moons, Birds & Monsters“, „Introspection“, „Electric Feel“, „Kids“, „Alien Days“, „Congratulations“, „Pieces Of What“.

Kdo dále zaujal na hlavních pódiích? ZAZ, z níž se na festivalu dělá větší hvězda než kterou ve skutečnosti je, působí i v živém projevu příjemně, ačkoliv spád vystoupení trochu narušují zbytečné projevy ve francouzštině, které dle očekávání nepadají zrovna na úrodnou půdu. SEASICK STEVE, jehož si chválil již kolega RIP a jehož slova nelze než dvojnásobně podtrhnout. Sympatický postarší chlápek s civilním vystupováním a několika podomácku vyrobenými nástroji ze starých spotřebičů, drhnoucí blues dřevní až do morku kosti, ale zároveň chytlavé. Na rozdíl od ZZ TOP je jeho dlouhý vous řádně vágusácký a podobná je i jeho hudba. Dánský elektronik TRENTEMØLLER, jehož živá podoba je svou atmosférou skoro až elektrorocková, tvrdá a pekelně hlasitá. Solidní výplach mozku. Jeho krajanka MØ, která je o poznání jemnější a navzdory své bad girl image je to i milá holka. A hlavně - její nenáročný popík zní živě lépe, než by byl člověk ochoten připustit. Jemný je i JOHN GRANT, jehož show by bezesporu vyzněla lépe za tmy, ale příjemný hlas a tklivé melodie i tak sklízejí úspěch. Velice dobrou, i když poněkud jednotvárnější show rozjíždějí navzdory blábolení o nějakém voodoo kultu Švédové GOAT. Rozličné masky, nulová komunikace a slušný hard rock, který na vyšší úroveň tahají šamanské bubínky a další podobné nástroje, výborné živé provedení, extrémně psychedelická projekce a s ní spojený rekordní počet jointů odpálených pod pódiem.

V Gongu předvádí pravděpodobně největší masakr festivalu GUILLAUME PERRET & THE ELECTRIC EPIC. Francouzský saxofonista, uvnitř jehož nástroje svítí červené světlo, je doplněn skvělou kapelou (baskytarista je mimochodem členem avantgardních rockerů MAGMA) a výsledek tomu odpovídá. Totální peklo. O hráčském umu je zbytečné se rozepisovat, ale cit pro kompozici a její rozvíjení skoro nemá obdoby. Od jemnějších vlnek po skoro až hardcorový nářez, za jehož tvrdost by se nemuseli stydět ani norští SHINING. Tam všude Perret vládne a navzdory pokročilé hodině a stejně pokročilé únavě umocněné prostory scény s místy k sezení zvedá lidí ze sedadel, avšak ani operní výkřiky „bravo“ jej k přídavku nedonutí. Kdo může navštívit jeho podzimní koncert v pražské Akropoli, nechť neváhá ani minutu. Když pak člověk o den později navštíví v tomtéž prostoru velšské folkaře 9BACH, skromně až plaše působící seskupení doplňující zpěv v rodné velštině jemnými melodiemi, uvědomí si, že je až dojemné, jak různorodá může hudba být.

K vidění je toho samozřejmě mnohem víc. Za zmínku stojí třeba roztančení Australané doplnění o didgeridoo a další domorodé nástroje (OKA), zajímavá odpověď na WWW (KYKLOS GALAKTIKOS), již zmíněný energický mix country a americany (SLIM CESSNA´S AUTO CLUB) či jeho jemnější alter ego (DENVER BRONCOS UK). Za čtyři dny vystoupí více než sto kapel, ale pochopitelně není možné stíhat vše.

Pořadatelé podle svých vlastních slov momentálně už ani nechtějí velikostně růst. Ani to moc nevadí. I tak je úroveň dost vysoká a seznam jmen, které by zde mohly vystoupit a jsou v hledáčku, je stále dost široký. A dokud bude co nabízet, není třeba mít o budoucnost tohoto festivalu obavy.